Karel Soukup

herec / Činohra
 

/ Repertoár - archiv

14. 9. 1990
6. 9. 1990
14. 5. 1990
1. 12. 1989
19. 5. 1989
17. 3. 1989
27. 1. 1989
13. 11. 1987
16. 1. 1987
21. 11. 1986
28. 3. 1986
14. 2. 1986
31. 1. 1986
22. 11. 1985
31. 5. 1985
11. 1. 1985
16. 11. 1984
13. 4. 1984
20. 1. 1984
17. 11. 1983
3. 6. 1983
9. 4. 1983
4. 2. 1983
12. 11. 1982
17. 4. 1982
29. 1. 1982
20. 11. 1981
3. 6. 1981
17. 4. 1981
13. 2. 1981
21. 11. 1980
25. 4. 1980
18. 1. 1980
9. 11. 1979
20. 4. 1979
16. 3. 1979
17. 2. 1979
20. 1. 1979
20. 10. 1978
19. 4. 1978
18. 1. 1978
25. 11. 1977
20. 5. 1977
18. 3. 1977
21. 1. 1977
12. 11. 1976
21. 5. 1976
2. 4. 1976
23. 1. 1976
18. 11. 1975
5. 5. 1975
24. 1. 1975
22. 11. 1974
1. 3. 1974
18. 1. 1974
1. 1. 1974
23. 11. 1973
11. 5. 1973
16. 3. 1973
2. 2. 1973
6. 1. 1973
3. 11. 1972
19. 3. 1972
5. 3. 1972
23. 1. 1972
1. 1. 1972
9. 5. 1971
31. 3. 1971
14. 3. 1971
7. 2. 1971
6. 12. 1970
20. 11. 1970
31. 5. 1970
29. 3. 1970
1. 2. 1970
20. 1. 1970
30. 11. 1969
6. 11. 1969
18. 4. 1969
22. 3. 1969
12. 1. 1969
3. 11. 1968
7. 8. 1968
8. 6. 1968
31. 3. 1968
24. 1. 1968
28. 10. 1967
11. 7. 1967
14. 5. 1967
2. 4. 1967
19. 3. 1967
5. 2. 1967
20. 11. 1966
23. 10. 1966
7. 7. 1966
30. 4. 1966
19. 2. 1966
22. 12. 1965
11. 11. 1965
6. 11. 1965
20. 9. 1965
5. 5. 1965
17. 4. 1965
14. 3. 1965
28. 2. 1965
14. 11. 1964
7. 11. 1964
13. 6. 1964
31. 5. 1964
12. 1. 1964
29. 6. 1963
8. 5. 1963
3. 3. 1963
25. 11. 1962
18. 11. 1962
Karel Soukup / Z médií

Karel Soukup (11.1.1938 – 23.5.1991) do Jihočeského divadla přišel v roce 1962 po skončení studií na  Konzervatoři v Praze, kde se věnoval především operetě (jeho profesorem byl např. Oldřich Nový) a divadelní zkušenosti teprve získával. Že se na jevišti určitě uplatní, předurčoval už jeho zjev: byl vysoký, štíhlý, černovlasý a hlavně mladě dychtivý a temperamentní. Protože studoval zpěv, hlas měl  hluboce položený a tak z počátku musel hledat bohatší a jemnější tóny pro činoherní herectví. Výrazné byly jeho postavy mladíků  jako např. Dorant ve Hře lásky a náhody nebo Albín v Panenských slibech, podtržené jeho smyslem pro verš a dobrou jevištní řečí.  Bohatší pak byl Francek v Maryše, Jiří v Matce, Gilles de Rais ve Svaté Janě, Kryštof Keller (Všichni moji synové). Na začátku sedmdesátých let se stal hercem hlavních rolí: Valée ve Hře o lásce a smrti,  Oldřich (Oldřich a Božena), Bastard (Král Jan), Antonín (Vojnarka), Bláha (Naši furianti).

Jeho herecké prostředky byly zvláštní. Smích nebo rozčilení jen tak naznačil. Na půl; tu druhou půlku nechal na divácích. Skrývalo to jakési tajemství. Uměl se pohybovat v historickém kostýmu (Vilém z Rožmberka v Krumlovské romanci), zahrát intelektuála (Tomáš Perout v Létě či Ing. Fabri v R.U.R.), lidovou postavu (Valenta v Paličově dceři). Ctil rytmus v komických rolích jako např. Kamil Champboisy (Brouk v hlavě) a pěvecky se uplatnil v operetě Rose Mary a především jako Brown v Brechtově Krejcarové opeře. Herecky ovládal prostor  před otáčivým hledištěm – skvělý byl jako Peer Gynt  v Ibsenově hře nebo Mlynář v Lucerně.

Jeho manželkou byla Věra Papírková, která byla často také jeho hereckou partnerkou na jevišti.

Vážná nemoc mu bohužel nedovolila zestárnout, takže ve vzpomínkách kolegů zůstal jako neokázalý hrdina, milý kolega a partner.



Třetí zvonění / Karel Soukup, Jan Miller / foto Bohuslava MaříkováTřetí zvonění / František Kokejl, Jiřina Petrů, Dagmar Neumannová, Karel Soukup / foto Bohuslava Maříková Třetí zvonění / Karel Soukup, Věra Papírková, Karel Knechtl / foto Bohuslava Maříková